MOJE CESTA K MIMINKU

Moje cesta nabrala ten správný směr před třemi roky, kdy jsem poprvé vzala za kliku Laya centra. Šla jsem na kineziologii. K Lence. Zkušenost s kinezkou jsem měla asi deset let starou. Byla to zajímavá zkušenost, ale tenkrát zůstalo u jedné návštěvy u kohosi. Hlouběji jsem nad věcmi, které se mi stávají, začala přemýšlet, když mi bylo pětadvacet let a vážně jsem onemocněla. Z klasického života zdravého mladého člověka, jsem se najednou ocitla v úplně jiném světě. A začala přemýšlet v širších souvislostech. Postupem času jsem si sama dokázala odpovědět, co bylo příčinou mého onemocnění. Byl to spíš celý souhrn příčin. A protože mě nový objev fascinoval, začala jsem ve svém životě vítat nové podněty. Chodila jsem na ajurvédské masáže, taichi, léčila se v pražském Institutu celostní medicíny a tak podobně. Pořád to bylo ale především tělo, kterému jsem věnovala svoji pozornost. A tak se po deseti letech ukázalo, že to není dost a nemoc se vrátila. V tu chvíli se mi moje přesvědčení, že jsem dál, zhroutilo. Lékaři mě dali po fyzické stránce dohromady. Já jsem ale cítila, že to není ono. Nevěděla jsem, jak dál. Ztratila jsem směr. A v této době jsem dostala kontakt na Lenku, coby velmi vytíženou kinezioložku. Během měsíce od prvního sezení se moje rozpoložení začalo měnit. Najednou jsem zase dokázala prožívat naplno. Zase jsem začala mít pocit, že je to ono. Začala jsem na kinezku dojíždět pravidelně a zažívala jsem setkání plná emocí. Trávila jsem s Lenkou hodiny, které byly naplněny poznáním sebe sama. Najednou nic nebylo tabu. Žádná moje slabost nebyla ostuda. Naopak, každá objevená „slabost“ byla možností, dál se vyvíjet a zlepšit věci, které mi v životě nesloužily. Byla jsem nadšená a přála si víc času, kdy se budu moct zabývat sama sebou a poznávat se. Proto když Lenka otevřela další ročník Školy života, viděla jsem v tom splnění mého přání. Ve škole jsem strávila dva roky a z každé hodiny si něco odnesla. Lenka nás laskavě vedla životem a pomáhala nám najít způsob, jak být v našich životech spokojené. Přesto, že z pohledu zvenčí, zůstalo v mém životě vše při starém, můj život se obrovsky změnil a mění se nadále. A tak se jednoho dne stalo, že se vyřešil problém, který mě tížil dlouhých dvanáct let. Celé ty roky jsem zkoušela všechno možné, abych mohla mít vlastní děti. Vzhledem k tomu, že nic nepomáhalo, začala jsem přemýšlet o tom, jak se s nemožností mít děti vyrovnám. A skutečně jsem dospěla k přesvědčení, že najdu způsob, jak prožít šťastný život i tak. Ale protože nikdy nevíme, co nás čeká a protože největší ztráta času je bát se něčeho, co ještě nenastalo, byla jsem najednou těhotná. A ohromně vděčná. A taky pod obrovským tlakem. Moje okolí se z toho zázraku nemohlo vzpamatovat a neustále se strachovalo o moje těhotenství, moje zdraví, o mě. A já byla zase vděčná. Za Lenku. Ta mě přesvědčila, že bude všechno v pořádku a co si nevezmu do hlavy, to se nestane. A já věděla, že jí můžu věřit, protože to byla ona, kdo zpochybnil verdikt lékařů o mé neplodnosti. A tak, jak mě dovedla k těhotenství, dovedla mě i k mateřství. S její pomocí jsem odolala tlaku a prožila nádherné spokojené těhotenství. A na konci tohoto úžasného období, přišla do mého světa holčička, která se na mě už půl roku směje. Směje se často. Ona totiž ví, že všechno dobře dopadne. Chce to jen najít cestu…