O Lence Hajníkové jsem se poprvé dozvěděla od jiné maminky v čekárně dětské psychiatrie, kam docházím se synem (10 let) pro poruchu pozornosti s nízkou frustrační tolerancí a vysokou impulzivitou. Syn má neskutečné záchvaty vzteku, ve škole odmítá pracovat, je to jakoby měl v sobě zabudovanou časovanou bombu, kterou odpálí pro nás ostatní nepatrý podnět. Po odpalu se vytvoří překážka, kterou nemá energii ani sílu ani snahu překročit. To pak nafoukne tváře a nic nedělá, nebo se vzteká. Obojí mu následně narušuje i kamarádké vztahy s vrstevníky, kteří pak rádi reagují posměchem, nadávkami,…
Nevím, proč mi trvalo rok, než jsem sebrala odvahu Lence napsat..
Nyní je to už rok, co jsem u Lenky na rodinných konstelacích byla poprvé. Tenkrát jsem měla pocit, že jsem se ocitla na špatném místě, že konstelace nejsou nic pro mě. Měla jsem pocit, že necítím vůbec, ale vůbec nic. Jen prázdno. Byla jsem rozhodnuta, že víckrát už nepůjdu, že zkusím jinou cestu. Byla jsem tedy u Lenky na kineziologii. Tam mi Lenka vysvětlila, že jsem hrozně uzavřená, všechny pocity nejen já, ale už generace přede mnou, držíme pod pokličkou a je třeba je uvolnit. A tak jsem navzdory knihám doporučujícím být klidným rodičem, kterého nic nerozhází, začala být vzteklou mámou, která si pořádně zanadává a vztek vytříská na polštáři…
Něco se začalo uvolňovat a já se rozhodla zkusit konstelace podruhé. Tentokrát to byla jízda. Již od začátku se mnou emoce cloumaly a tak to vlastně šlo celou sobotu. Až nyní mi dochází, že jsem stála vždy v roli někoho, kdo potřeboval ze sebe dostat vztek.
Po roce kineziologií a konstelací, i když vždy řeším syna, úžasné změny pozoruji i u sebe. Najednou jsem si uvědomila, že už nejsem takové vyplašené dítě, které potřebuje od okolí ujištění, že jedná správně, které se prosí o svolení něco nahlas říct. Přistihla jsem se při tom, že ze mě vypadne můj vlastní názor bez ohledu na to, jestli mě za to okolí pochválí či ne. Konečně mám pocit, ve čtyřiceti letech, že jsem dospělá!!!!
Co se týče syna, zaznamenala jsem několik obrovských úspěchů, které ho jistě posunou kupředu. Ještě donedávna za jeho chování, problémy s vrstevníky či s učením mohli všichni okolo.. Protože všichni jsou blbí, provokují ho, učení je těžké,……… Ale nedávno se to začalo měnit. Najednou od syna slyším.. „Já nevím, proč to dělám. To ten mozek, on mě neposlouchá. Já to takhle nechci.. Proč se tohle děje zrovna mě?“ Zároveň začal chápat, že hranice určují rodiče a dokáže je respektovat a přijmout i nějaký ten trest či zákaz s menší četností záchvatů vzteku. K lepšímu se mění i synova nezkrotitelná chuť k jídlu. Ač byly Vánoce, objevily se dny, kdy si vůbec nevzpomněl na sladké. Stává se i to, že nedojí, co má na talíři, protože konečně dokáže poznat, že má dost. HURÁÁÁÁ!!! Naopak, sní (s protesty) všechnu naservírovanou zeleninu. Výrazně se zlepšilo jeho spaní – spí celou noc bez nočních můr.
Leni, moc děkuju za sebe i za syna a těším se na další kineziologie a konstelace
Hanka
